Queen + Paul Rodgers - European tour 2008

21.09.2008 Velodrom, Berlin, Germany

Zahajuju svoji soukromou cestu po koncertech letošního turné Queen :-) Jsem o tři roky starší, snad už i dospělejší, o neuvěřitelných 15 kilo těžší (ano, podkožní tuk se výborně hodí do chladných nocí při čekání na kapelu :-) a finančně zajištěnější. Třílitrový baworák je na cesty daleko lepší než mrňavé Clio a starší minidisk s mikrofonem Sony byl nahrazen WAV rekordérem Edirol R-09 HR se špičkovými mikrofony Audio Technica :-) Do Berlína přijíždíme poměrně pozdě, ale na koncert se moc těšíme. Jak zjišťuju, specialitou tohohle turné je, že téměř všechny koncerty začínají přesně a to je jenom dobře. Cosmos Rockin' intro z pásky... a... riffy, které na první poslech znějí jako Cosmos Rockin', ale klávesy neomylně prozrazují Surf's Up... School's Out!!! Parádní intro - kdyby nic jiného, tak už tímhle mi QPR udělali obrovskou radost. Stojím jen kousek od catwalku, takže si i vychutnávám Rogerovo sólo na B-stage - tenhle chlapík omládl snad o deset let, řeže do toho jak zamlada a nepochybně je v lepší kondici než na předchozím turné (v lepší kondici je i jeho obličej, vypadá to zřejmě na botox). Po koncertu si vystojíme asi tak hodinovou frontu u stánku se suvenýry a od Maďarů zjišťujeme název hotelu, kde kapela bydlí. Následující dopoledne se tam s Belgičanem a Holanďanem vypravujeme. Zaparkujeme, všechny svoje drobné investujeme do parkovacího lístku a je nám jasné, že až jeho platnost v poledne skončí, bude se muset někdo z nás obětovat a proměnit bankovky za mince a odběhnout prodloužit platnost našeho parkovacího lístku - a riskovat, že mezitím propásne kapelu. Losovat nemusíme - jazyková bariéra si totiž vzala svoji daň. Belgičan najednou lámanou angličtinou konstatuje, že má v kapse ještě asi deset euro v drobných a jestli je prej potřebujeme. Prostě hodnej kluk, ale debil :) No nic, k parkovacímu automatu tudíž musí on. O nic ale nepřišel. Teprve po obědě vycházejí Danny Miranda, Jamie Moses, Spike Edney (telefonuje - nebo to spíš předstírá - a o fanoušky zájem nemá), James Trip Khalaf (dostává své pověsti bručouna a na každou žádost o foto odpovídá "quick!") a nakonec i Brian May. Při takových setkáních není čas na sáhodlouhé konverzace, tak ho jen ujišťuju, že nové intro Surf's Up je špičkové. Brian se zakření a (nikoliv jen zdvořilostně) oponuje: "Nah, it sucks!" Teprve o pár dní později se dozvídám proč... Rogerova skladba se totiž zalíbila Paulovi, nicméně Brian ji jako intro odmítal - ovšem byl přehlasován. Je zima a čeká nás cesta do Maastrichtu, takže na Rogera a Paula už nečekáme a vyrážíme.

23.09.2008 Sportpaleis, Antwerp, Belgium

Před koncertem v Antverpách do mě hučí holandský kolega: "Tady nikdy neprohledávají, vůbec nekoukají do tašek - vezmi si, jaké vybavení chceš." Takže beru zrcadlovku s teleobjektivem. Samozřejmě dojdeme k hale a tam je maník s megafonem: "Připravte si tašky k prohlídce." Kurva fix! Nakonec stačí malá lest: na zrcadlovku naházím nějaké oblečení a nakonec i flašku vody. Ochranka najde vodu, zabaví ji a to je dostatečně uspokojí. Nejsem zrovna fotograf-expert, ale přesto při koncertu udělám pár desítek opavdu pěkných fotek, zrcadlovka je přeci jenom jiná liga než kompakt. Koncert jako takový se vyznačuje první a prozatím i poslední interpretací skladby Time To Shine. První nástup do refrénu se sice Paulovi těžce nepovede, ale zbytek je v pohodě. Velká škoda, že skladbu na dalších koncertech ze setlistu vypustili. Důvodem je možná vokální náročnost refrénu. Po koncertu loudím od Peta setlist, ten mi ho z pódia hází, ale (jak už se u mě stává zvykem), vzápětí mi ho někdo vyškubává. Jsem vzteklej, ale uklidňuje mě kamarádka, která se už od 70. let zná s kapelou a setlist pro mě získává od Tripa hravě. Venku si prohlížíme videozáznamy, posloucháme audiozáznamy a žereme hnusné hranolky od nějakého místního tureckého prodejce. Nejhnusnější jídlo, co jsem za posledních půl roku měl, nekecám. Další den se přesunuju z Maastrichtu do Říma. 1500 km mám dát za jeden den a to ještě odjíždím nevyspalý až v jedenáct dopoledne. No bylo to peklo, ale přežil jsem to. Kdyby mě ve Švýcarsku nezastavili místní policisté a neprohledali celé auto kvůli drogám (a to fakt důkladně - vyndali sedačky, rozbalili mi tašky, ponořili se pod kapotu), tak jsem mohl do Říma dorazit dřív než ve dvě ráno. Řím je opravdu "skvělé" místo na parkování - po čtvrt hodině kroužení jsem našel alespoň jeden volný přechod pro chodce, kde auta nestály ve dvou řadách a dalo se tam tudíž zaparkovat.

26.09.2008 Palalottomatica, Rome, Italy

Den před koncertem jsme si dali drink na pláži u moře (moc pěkný relax) a odpoledne i malou procházku k římskému Koloseu. Koloseum navštívil i Brian a to den po koncertu, podpisuchtivým Italům tam prý slíbil podpisy, až si památku prohlédne, ale pak se nějak rozmyslel a dal přednost návratu do hotelu. To jen tak na okraj. Jinak v Římě měli členové místního fanclubu "priority access" čtvrt hodiny před ostatními (díky bohu za to) - jak se ukázalo, šlo se tam dostat i bez příslušného povolení, stačilo jít s davem a nikdo nic nekontroloval :-) Stoupnul jsem si přímo doprostřed hned k catwalku, ale byla to asi chyba. Italové zpívají, řvou, ječí a v tichých pasážích (Seagull) telefonují. Nedá se říct, že bych si koncert nějak zvlášť užil :-) Mizerná akustika římské haly to jen umocnila. Potěšila mě snad jen Love Of My Life, kterou zpívali vzorně opravdu všichni. Další den opouštím levný apartmán bez oken a po neskutečně předražené dálnici se vydávám do Milána. Jedna taková cesta přijde na mýtném zhruba na tisícovku kaček - to se tedy vyplatí.

28.09.2008 Datch Forum di Assago, Milan, Italy

V den koncertu vyrážíme na letiště přivítat kapelu. U vjezdu do areálu stojí nějakých čtyřicet fanoušků a hlavně nekompromisní ochranka, která dovnitř nikoho nepustí. Je nám jasné, že takhle akorát uvidíme odjíždějící limuzíny. Co s tím? Problém řeší Alex Macinante, dlouholetý sběratel, z jehož sbírky nahrávek jsem před lety vycházel a teď si mě bůhvíproč volí jako parťáka pro svůj nápad. Povšimnul si totiž, že ochranka pouští dovnitř taxíky. Moc mu nevěřím, ale je to jediná šance. Jdeme tudíž nenápadně o nějaké tři stovky metrů dál a voláme taxi. "Kam to bude pánové?" "Na VIP letiště, prosím." "To si děláte srandu, to je dvě minuty pěšky!" No ukecáme ho, ale vesele se netváří, výdělek euro padesát zrovna žádný velký terno není. Ale jsme uvnitř! Co vám budu povídat, sedíme v luxusním salónku na gauči, kromě hostesky není nikde ani noha. Ještě dorazí dvě mladé italské fanynky (taktéž taxíkem) a pak už vchází celá kapela. Chudší členové (Spike, Jamie, Danny) tlačí kufry, celebrity (Brian, Roger, Paul) na to samozřejmě mají asistenty :-) Takže se zdravíme, fotíme a dostáváme podpisy. Tohle bylo asi moje "nejintimnější" setkání s kapelou. Fotku s Rogerem si cením nejvíc a i odpouštím hezké italské fanynce, že ji při focení rozmazala - ze setkání s kapelou byla v téměř v slzách a celá se třásla. Holky, no :-) Roger mizí jako první a hned odjíždí, ostatní limuzíny následují po pár minutách. Na koncert se tudíž vypravuji v dobré náladě, kterou umocní tentokrát už legální kartička s "priority access". Koncert podobný jako v Římě, ale užívám si ho víc, pro změnu stojím vpravo vepředu před Brianem. Po koncertu opět loudím od Peta setlist a ten mi nakonec podává svůj vlastní, s ručně dopsanými poznámkami o kytarách. Tohle byl fakt dobrej den :-) Završujeme ho společnou večeří s italským fanclubem - pět chodů za 35 euro, vesměs rybí speciality, které tedy fakt nemusím. Žádné chobotničky naštěstí nebyly a do kraba (nebo co to lezlo po talíři) jsem jen ze zdvořilosti rýpnul vidličkou a přesunul se radši k ovocnému zákusku. Majitelem restaurace je zajímavá osoba - sympatický tlouštík, fanoušek a velký sběratel Queen Karim Navarrini, který zároveň působí - a teď se podržte - jako šéf hooligans AC Milan! Zrovna byl v podmínce nebo co - no prostě při každém zápase AC Milán se musí dvakrát (v prvním i druhém poločase) osobně hlásit na policejní stanici. Zápas připadl zrovna i na den, kdy koncertovali Queen, takže na koncert nemohl, podepisoval se na policii :-) No nic, to jen taková zajímavá odbočka :-)

29.09.2008 Hallenstadion, Zurich, Switzerland

Parkujeme u nějakého baráku na neoznačeném parkovišti (a stejně jako předtím v Maastrichtu i zde brzy dostávám za stěrač písemnou výzvu k opuštění, jinak bude vozidlo odtaženo). Na koncertu stojím v první řadě vlevo od catwalku a zvuk je opravdu luxusní - tak skvělou akustiku jsem ještě v žádném sále snad neslyšel. Audionahrávka je výborná a navíc mě potěší Rogerova A Kind Of Magic - vůbec poprvé v téhle skladbě bubnuje i zpívá a jde mu to zatraceně dobře! Mám z povedeného koncertu radost a nerozhází mě ani ubytování - za "pouhých" asi 900 Kč na osobu a noc jsme sehnali dve palandy v hrozné díře. Ale nálada se mi má zlepšit další den. Manželka Spika Edneyho mi dluží laskavost z minulosti a dle dohody to teď "kompenzuje" domluveným interview se Spikem. Mobilem mi předává instrukce o hotelu a já v domluvenou hodinu kroužím kolem. Parkování bez nějaké rezidentské karty nejde, takže to vzdávám a vjíždím do podzemních garáží přímo onoho pětihvězdičkového hotelu. Nemusím dodávat, že moje BMW tam bylo asi nejlevnějším autem :-) Spike přichází o čtvrt hodiny pozdě a není mu dobře, navíc za hodinu kapela odjíždí do Mnichova, ale 30 minut na rozhovor dostávám. Bavíme se hlavně o aktuálním turné, o setlistu či o Spikově roli hudebního ředitele (např. v 46664). Na závěr Spike gentlemansky platí účet (aby taky ne, pětikilo za kafe fakt nedám! :-) a loučí se. Já ještě venku čekám na zbytek kapely. Ochranka manévruje s limuzínami a připravuje hladký odjezd, mě mezitím pobaví hotelový manažer (nebo kdo to je), který si všimne mého zájmu o limuzíny, přijde a ptá se "Excuse me, are you Mr. Paul Rodgers?" No ty vole! Bradku sice mám, ale hergot, co ten třicetiletý věkový rozdíl? :-))) Paulův asistent mi ještě vnucuje promofotky Rodgerse, kterých už mám plné auto ještě z Milána a pak už všichni vycházejí. Bohužel pohromadě, takže rovnou vzdávám Paula (sorry, ale přeci jenom je u něj priorita nejnižší :-), jdu si pro Brianův podpis a pak ještě sprintuji za Rogerem, který se už zase cpe co nejrychleji do limuzíny. Když mu ale pochválím jeho výkon v A Kind Of Magic, tak viditelně pookřeje a hrdě hlásí, že v téhle skladbě zpíval a bubnoval zároveň vůbec poprvé. Ještě pár fotek limuzín a jedeme do Montreux. K tomu snad není co dodat - Freddieho oblíbené místo jeho posledních let života zná každý a většina z vás tam i byla. Našli jsme dveře k Mountain Studios, samozřejmě Freddieho sochu a na závěr udělali pár skvělých fotek Duckhouse, který opravdu není snadné najít, zvlášť ze silnice. Ráno odjíždíme do Mnichova.

01.10.2008 Olympiahalle, Munich, Germany

Ubytování ani nebudu moc komentovat, kvůli Oktoberfestu jsou všechny hotely plné a předražené, takže bydlíme na jakési venkovské usedlosti v nějaké vesnici poblíž. Před koncertem slyšíme velmi dobře zvukovou zkoušku - konkrétně We Believe a Runaway! Na koncertě ovšem žádná z nich nezazní. '39 zpívá celá kapela v neskutečně kýčovitých bavorských kloboucích, ve kterých ještě napřed Brian s Rogerem krátce zapózují ("Youtube moment! We used to call it a Kodak moment but all those times are over" :-) Brian stejně jako v Miláně opět těžce zvorá jednoduché krátké sólo v All Right Now (přes sólíčkem na baskytaru) a dochází mu trpělivost - od příštího koncertu až do konce turné sólo pro jistotu vypouští úplně. Po koncertu si nenápadně na ulici uškubáváme plakátek z lampy - pro představu, je na sololitové desce a má asi metr padesát na výšku. Odteď se do auta kromě plakátu už nikdo nevejde :-)

02.10.2008 SAP Arena, Mannheim, Germany

Nic zásadního. Chčije a chčije. Je zima, ochranka pouští dovnitř lidi dost chaoticky a jediným plusem je We Believe, která se poprvé objevuje v setlistu. Nic moc dalšího asi neřeknu, všechny německé koncerty mi splývají :-) Němci mají navíc zvyk děsně hlasitě pískat na prsty a pořád tleskat, takže po hudební stránce nestojí za moc ani můj zážitek, ani výsledné audionahrávky.

04.10.2008 TUI Arena, Hannover, Germany

Z koncertu si nepamatuju nic, setlist stejný jako v Mannheimu. Hannover i Hamburg mají "priority access" - ti, co si vstupenky pořídili přes německý fanclub, mají vstup o čtvrt hodiny dřív než ostatní. Výborná věc, stát ve frontě musí bavit jen masochisty. A stejně to zase nikdo nekontroloval :-) Po koncertu mě pobaví diskuse mezi jedním fanouškem a Rogerovým technikem. Fanoušek huláká: "Hey roadie!" (chce nějaké informace o značce Rogerova drumkitu). Reakce na sebe nenechala dlouho čekat: "Fuck you, I have enough of my fucking work, you fucking idiot." Tenhle minipříběh je nicméně důležitý pro to, co se pak stalo o pár dnů později v Rotterdamu... Po koncertu jedeme na "fan afterparty" do jedné pizzerie, kvůli které sice prošvihneme odjíždějícího Briana, ale zase navážeme družbu s německými soudruhy, jmenovitě třeba Andreasem Voigtsem, známým sběratelem a autorem několika naučných publikací o Queen. Sice mi už asi dva roky dluží slíbenou "bootlegography", ale je to fajn člověk.

05.10.2008 Color Line Arena, Hamburg, Germany

Pro změnu opět prší. Příjezd kapely sledujeme jako správní paparazziové skrz plot, na vzdálenost asi osmdesáti metrů alespoň uděláme pár fotek a natočíme video. Brian a Jamie zamávají. Poprvé a naposledy mám vstupenku na sezení, takže si beru jídlo, pití, užívám si luxusu místního WC a nijak se nestresuju. Ale upřímně, sedět na koncertě Queen je úplně na hovno. Zážitek je poloviční, zvuk není tak dobrej a vůbec prostě... na rockovém koncertu se musí pařit! Po koncertu se na ploše objevují Anita Dobson a Cynthia Rodgers, se kterými se pár fanoušků fotí. Dostáváme (bohužel falešný) tip na hotel, u kterého pak zbytečně tvrdneme do půl druhé do rána.

07.10.2008 Ahoy, Rotterdam, Holland

Opět bydlím v Maastrichtu. Obvykle permanentně ucpaná dálnice do Rotterdamu je zrovna dneska úplně prázdná, nicméně kvůli jistým logistickým problémům stejně dorážíme později (dostat se v Maastrichtu z místa A do místa B vyžaduje totiž kvůli jednosměrkám mnohakilometrovou okliku). Mám vstupenku na sezení, ale před halou potkávám kamarádku z Holandska, která mi věnuje svoji vstupenku na stání, protože má VIP pass do backstage. Zelený závistí pak poslouchám, jak hodinu u kávy debatovala s Brianem a jak si nemohla pokecat s Rogerem, protože tvrdě spal - čtvrt hodiny před koncertem!). Po koncertu zevlujeme na parkovišti a narážíme na crew. Brianův "strážce Rudého Speciálu" Pete Malandrone nám bez jakéhokoliv otálení věnuje Brianovo trsátko a chvíli si s námi povídá o kytarách. Pak poznávám Rogerova technika. Konverzaci zahajuji připomínkou události z Hannoveru, kdy velmi nevybíravě poslal jednoho z fanoušků tam, kam slunce nesvítí. Roadie zbrunátní, ale pak pod vlivem místního piva roztává a přátelský rozhovor zakončuje nabídkou "hele, jestli budete v Lucembursku, tak se stavte a dám vám nějaký Rogerovy paličky". No kurva, to je ale slovo chlapa! Do Lucemburska se těšíme!

08.10.2008 Rockhal, Luxembourg, Luxembourg

Vytipujeme si hotel, ale odpoledne tam není ani živáčka, takže se přesunujeme do haly. Lucembursko je krásná země, ale hala se nachází na neuvěřitelně hnusném staveništi. Před koncertem nás zmerčí Rogerův technik a přinese nám Rogerovy paličky. Použité! Jedna je jetá hodně (asi z koncertu z Rotterdamu), jedna jen málo (asi ze zvukové zkoušky). Všichni kolem závidí, my jsme v sedmém nebi (druhým obdarovaným byl belgický fanoušek, se kterým jsem procestoval část turné). U mixpultu pak získávám i setlist (dávají ho hrozně neradi, ale když jsem jim o něj říkal asi na sedmém koncertu po sobě, tak se smilovali a zvykli si na mě :-) Po koncertu vycházíme z haly a ihned odjíždíme k vytipovanému hotelu. Že byla volba správná, zjišťujeme, když přijíždí první černá limuzína s Rogerem. (Pobaví nás malá vsuvka - za limuzínou s kvílením gum brzdí a na chodník vjíždí jakési malé auto, ze kterého téměř ještě za jízdy vyskakují dva fanouškové, kteří od haly "pronásledovali" Rogera). Strkám Rogerovi k podpisu tour program a samozřejmě, jako obvykle, stříbrný fix nepíše. Jsem vzteklej, ale Roger mě uklidňuje a černým se podepisuje tak, aby to i na tmavém programu bylo dobře vidět. Ještě jeden podpis na paličku a jsem happy :-) Pak postupně přijíždí zbytek kapely; Brian není v moc dobré náladě, dává jen jeden podpis na osobu a stěžuje si na profesionální lovce autogramů, kteří je prodávají na eBay. Vlastně mu i rozumím - jedna z přítomných dam s památníčkem se mě ptá, jestli už přijel ten Deacon a druhá si pro změnu nechává podepisovat každého hotelového hosta, který vypadá jako celebrita. Během čekání u hotelu kolem projíždí jedno policejní auto za druhým - během hodiny jsme napočítali dobrých 20 policejních aut se sirénami, jednu ambulanci a tuším i hasiče. Tohle byla nějaká hodně velká akce. Následující den už nic nebrání odjezdu domů. Vlastně snad jen německá dálniční policie, která mě staví asi deset sekund poté, co jsem vzal na benzínce hodně pochybného stopaře. Naštěstí to proběhne v pohodě a s policistou se dohadujeme akorát o tom, jestli mají silnější auto oni nebo já. Vypadá to, že o něco málo já, ale oni zase nemají elektronický omezovač na 250 kmh :-) Domů dorážím živý a zdravý a těším se na závěrečnou trojkombinaci - Budapešť, Praha, Vídeň.

28.10.2008 Arena, Budapest, Hungary

Přijíždíme pro jistotu o den dříve a večer čekáme u hotelu, ale vesměs bez úspěchu, kapela je uvnitř a ven vyjít nehodlá. Zahříváme se vínem a kolem půlnoci jdeme spát. Další den se přesunujeme k hale okolo půl páté. U parkoviště narážíme na Peta Malandrona, ale než na dálku poznáme, že je to on (abychom vyžebrali nějaká trsátka), je pryč. Nevadí. Jdeme se postavit do fronty, kde vidíme Čechy, Angličany a Řeky, ale snad žádné Maďary :-) Po dvou hodinách je čas se trošku vyprázdnit. Parčík, který vypadá na vychcání jako stvořený, se neukazuje být vhodnou volbou - keře jsou tak půl metru vysoké a vhodné tudíž jen pro trpaslíky. Nakonec to vyřeší nenápadné postávání mezi zdí garáže a vzrostlým stromem. Do haly kromě foťáku a WAV rekordéru pronášíme i jeden Gambrinus v plechovce - slíbený úplatek pro Rogerova technika :-) Do haly sprintujeme jako o závod a máme celkem solidní místo vlevo od catwalku. Brzy zmerčím Nigela (zmíněného technika) a předávám mu Gambáč s komentářem, že by se mi hodila ještě nějaká palička. Nigel slibuje, že se po koncertu staví. Gambáč nadšeně otvírá a nenechá se ani rozhodit tím, že ho teplé zkarblované pivo solidně zleje. Koncert samotný není příliš pamětihodný, hala je zaplněna pouze ze tří čtvrtin. Maďaři zklamali. Prý byly moc drahé vstupenky. Brian alespoň potěší akustickou verzí památné Tavaszi Szel, kterou místní zpívají s nefalšovaným nadšením. Po koncertu otravuji Nigela a získávám asi osm Rogerových paliček, které rozdávám přítomným Čechům. Za Gambáč z Lidlu v ceně 13.90 Kč to nebyl špatnej kauf. Drobné komplikace přináší jedna maďarská fanynka, která si mylně vyložila, že paličky jsou pro ni a nehodlá se bez boje vzdát. Mužské pohlaví je ovšem silnější a paličky jsou získány zpět, i když pouze za cenu několika "fakáčů", kterými nás hlasitě častuje její (zřejmě) přítel. Zácpou se snažíme prodrat k hotelu, ovšem máme štěstí pouze s Jamiem a Dannym. Největší "hvězdy" ve svých limuzínách zaplují do podzemních garáží. Ze smutku se mírně zlejeme místním silným pivem a do tří do rána koukáme v telce na maďarský teleshopping.

31.10.2008 O2 Arena, Prague, Czech Republic

U haly jsem někdy po jedné hodině, pozdravím pár nedočkavců, zajdu do arény na WC (protože je mi jasné, že další šanci nebudu mít nejméně do půlnoci) a vyrážím metrem k hotelu Mandarin Oriental (že to není očekávaný Four Seasons, jsme se dozvěděli až po příletu kapely do Prahy). Špatnou zprávou je, že k hotelu vede příjezdová cesta a získat autogramy při nástupu kapely do aut je tudíž vyloučeno. Dobrou zprávou je, že Roger se šel projít a tudíž se bude pěšky vracet :) Mezitím odchytneme Dannyho, který si nese zbytek pizzy a na moje popíchnutí "For us? That's nice..." nám ji dokonce věnuje :-) Sice hnusná s olivami, ale bodne. Když už nás čekání zmáhá, dostaneme "skvělý nápad" se jít podívat k zadnímu vchodu, jestli tam třeba nečekají limuzíny. Samozřejmě přesně v okamžiku, kdy jsme u zadního vchodu (odhadem sto metrů od předního), zvoní telefon - volá Ptr: "Vole, Roger!" "To si děláš prdel, ne?" Důstojně klusáme zpátky (důstojně proto, abych nevypadal jako debil, kdyby zpráva o Rogerovi opravdu byla vtipem). Ale on to vtip nebyl, Roger se podepisuje u brány. Doběheneme, hledáme plíce a něco na podepsání, ale Roger je ochotný a dobře naložený. Nenasere nás ani troubící taxikář, který nehodlá čekat a snaží se projet do hotelu přes chumel fanoušků - několik z nás mu tudíž na oplátku do auta nenápadně kopne. Zoufale se potřebuji vysmrkat, ale prostě to musí ještě dvě minuty počkat, Rogerův podpis se cení. Čas je jen na typickou konverzaci: "Sorry to bother you all the time, Rog" - "No, that's OK" - "Life of a rock star, you know" - Roger se usměje. O nějakou půlhodinu později pak už jen máváme dodávce s kapelou, pak limuzíně s Brianem, další limuzíně s Rogerem a Paula už nestíháme, musíme pospíchat na koncert. Tam dorážíme pět minut před smluveným srazem fanklubu. Za obrovského chaosu dostáváme náramky pro přednostní vstup do haly. Teprve po příchodu na plochu zjišťujeme, jak to pořadatelé pěkně zkurvili. Fanclub má přístup POUZE k levé části catwalku. Má to dva důsledky. Ten první je negativní - místa je prostě o více než polovinu méně, takže i fanouškové, kteří byli v řadě třeba třicátí, jsou teď až někde ve třetí řadě. Výhodou je to, že levá část je po určitou dobu opravdu jen pro nějaké dvě stovky lidí z fanclubu, takže dlouhou dobu tam víc než tři řady lidí ani nejsou :-) Nakonec se to stejně všelijak smíchá a zbyde jen pachuť z mizerné organizace. Koncert je standardní, snad jsou vidět alespoň svítící tyčinky při Love Of My Life (díky, pbms) a potěší ohlušující rachot před přídavkem - minimálně stojící publikum si ostudu v porovnání s ostatními koncerty turné neudělalo. Tentokrát kašlu na paličky, nechci vypadat nenažraně, raději opouštíme halu a jdeme k autu. Volá TV Prima, že chtějí udělat interview v Plzni. Sorry, ale z Prahy jedu rovnou do Vídně, takže to asi neklapne. Hm, tak se holt nedostanu do Top Star Magazínu - ani nevím, jestli mě to má mrzet nebo ne :-) (Mimochodem, z toho vyplývá jedna věc, která spoustě lidí evidentně nedošla - ten "Martin" na Primě jsem fakt nebyl já, ale kámoš! Já mám o 30 kilo víc, jsem o 10 cm vyšší, 10 let starší a nenosím brýle :-) Už se chystáme odjet, ale nějak se nemůžeme dopočítat osob v autě - kurva, někde jsme nechali Vítka. Po pěti minutách se konečně dovolám. "Kde jsi, vole?" - "V hale, kde vy?" No do pytle. Takže dalších deset minut zpoždění. K hotelu dorážíme velmi pozdě, bloudíme totiž i s navigací dost zoufale, snad půlka Prahy je uzavřená kvůli rekonstrukci. U hotelu parkujeme na místě dánského velvyslanectví a jdeme obhlídnout situaci. Vzhledem k pozdní hodině je téměř jisté, že Roger už je uvnitř. Za chvíli přijíždí kapela, pak Paul, nikdo nezastaví. Paulův asistent Brad se ale vrací a přináší podepsané promo fotky. Přenechávám je ostatním, jednu už doma mám. Každopádně je hezké, že udělali alespoň takové gesto. Už se smiřujeme s tím, že s Brianem dopadneme špatně, ale ten když při příjezdu vidí prosebné pohledy místních promrzlých fanynek (viď, Hanko :-), tak vyleze a začne rozdávat podpisy. O podpis si řeknu taky, ale jinak potlačím svoje sobectví a fotím s Brianem ostatní. Mezitím si mně povšimne Veikko (šéf ochranky) - "Hey, I know you, you're the guy who always interviews Brian" - moc to nekomentuji, nevím, jestli to myslí pozitivně nebo negativně :-) Faktem je, že místo obvyklých "Brian, we love you" mám na vlasatého kytaristu vždycky nějaký dotaz a to i tentokrát. Už podruhé zkouším Briana přesvědčit, že našlapaná Surf's Up je jako intro stokrát lepší než nudná Hammer To Fall. Brianův nezúčastněný komentář "That's just your opinion" mě ujišťuje, že intro se tedy asi opravdu už do konce turné nezmění. Ještě se ptám na slíbený koncert v Kolumbii (podle Briana nebude) a už se s ním loučíme. Byl to fajn den. Ještě rozvezeme osádku auta do jejich bydlišť a pak už míříme do hajan.

01.11.2008 Stadthalle, Vienna, Austria

Pro mě poslední (čtrnáctý) koncert turné. Nostalgie jako kráva! Ještě předtím musíme přežít cestu, jejíž značnou část musíme každou chvíli stavět kvůli spolucestující, která zřejmě sežrala v Mekáči něco špatného (ostatně většina jídla v Mekáči má špatné následky, znám to sám :-) Není čas na odpočinek, k hale se dostaneme někdy v pět. Potkáváme samé staré známé tváře - Sarah, JDFK, Thomase Zeidlera, Italy, Řeky a vlastně i druhou část naší české výpravy :-) Vstup do haly je jako obvykle chaotický, ale mě už nic nepřekvapí. Jarka s Mirkem mi drží místo na Brianově straně, tak vzdávám třetí řadu uprostřed a přidávám se k nim do první řady vpravo. Propašovali dovnitř slivovici a to vypadá na možnost obchodu :-) Jednu lahvičku dávám Petovi a poprosím o Brianova trsátka. Ty získáváme (nejen pro nás, ale i pro německé zhruba desetileté kluky vedle nás). Pete se opatrně napije slivovice a hned se zakření: "What the fuck is that?" Naše vysvětlování o univerzálním léku na všechny nemoci ho evidentně moc neuklidní. Pět minut před odhadovaným začátkem koncertu zkouším zapnout nahrávání. Nic, ticho. Kurva fix! Vypojuji battery box a zkouším propojit přímo mikrofony s rekordérem. Zase nic! Funguje až poslední možnost - odpojení všeho a použití zabudovaných mikrofonů, které pochopitelně nejsou tak kvalitní, ale v téhle situaci je cokoliv lepší než nic. Alespoň se nestresuji kvalitou nahrávky (která stejně nebude moc dobrá) a koncert si užívám. Taky milujete ty dvě pasáže v Cosmos Rockin'? :-) "STOP THIS NOISE!!!" a "COSMOS ROCKS!" - tohle řveme opravdu s elánem. Pak obvyklé Champions a konec, nostalgie, smutek - možná úplně naposledy vidíme Queeny. Jdeme na lov paliček. Bojím se, aby Nigel na mě už nebyl naštvaný, ale opak je pravdou. Za slivovici přinese paliček asi dvanáct a my je následně rozdáváme všem českým fanouškům, kteří jsou nablízku. Slivovici jdu dát i maníkovi u mixpultu, který mi na turné občas daroval setlist; tentokrát bohužel poslední rozdal asi půl minuty předtím, než jsem přišel, ale odpouštím mu, je to sympaťák a slivku si zaslouží. V hale se naháníme s ostatními Čechy a domlouváme se na afterparty rakouského fanclubu v nedaleké kavárně. Tam je sice tma, narváno a dýchat se nedá, ale po chvíli se situace vylepší. Je nás tam pět Čechů a vydržíme tam do pěti do rána. V tomto bodě bych rád konstatoval, že cokoliv se na afterparty stalo nebo řeklo, zůstane naším společným tajemstvím (tedy pokud si někdo něco pamatuje :-) Já si pamatuju jen to, že jsem si to opravdu užil a i těch skromných pět piv mě uvedlo do velmi příjemného stavu, protože jsem od rána nejedl. V šest ráno tedy jdeme spát do drahého vídeňského bytu, který o čtyři hodiny později naprosto nevyspalí opouštíme. Vracím se domů...

Disclaimer: Všechny fotky jsem buď udělal já nebo na nich alespoň jsem :-) Fotografie nepublikujte nikde jinde.