QUEEN - cesty českého fanouška

blog fanouška rockové legendy cestujícího po Evropě za svou oblíbenou kapelou

Pavarotti & Friends - Modena 27.05.2003

Poznámka: reportáž jsem opravdu napsal v roce 2003 přímo po koncertu - spoustu věcí bych dnes napsal úplně jinak :-) Viz doslov pod článkem.

Brian May a Roger Taylor v Modeně 27.05.2003 - zkouškyRoger Taylor v Modeně 27.05.2003Brian May v Modeně 27.05.2003Brian May a Pavarotti v Modeně 27.05.2003Brian May v Modeně 27.05.2003Brian May a Zucchero v Modeně 27.05.2003Se skupinou italských fanoušků zřejmě den před koncertemPrvní osobní setkání s Brianem
Queen: We Will Rock You
Luciano Pavarotti + Zucchero: Cosi Celeste
Ricky Martin: Jaleo
Luciano Pavarotti + Laura Pausini: Tu Che M'hai Preso Il Cuor
Lionel Richie: Easy
Luciano Pavarotti + Bono: Miserere
Manà: Corazon Espinado
(Opilá a zmatená) Liza Minelli zasílá pozdrav z nemocnice
Luciano Pavarotti + Andrea Bocelli: Medley
Eric Clapton: Stormy Monday
Luciano Pavarotti + Ricky Martin: Vento
Deep Purple: Smoke On The Water
Queen: Radio Ga Ga
Luciano Pavarotti + Queen: Too Much Love Will Kill You
Andrea Bocelli: En Aranjuez Con Tu Amor
Bono: One
Luciano Pavarotti + Bono: Ave Maria
Luciano Pavarotti + Deep Purple: Nessun Dorma
Laura Pausini: Il Mondo Che Vorrei
Zucchero + Manà: Eres Mi Religion
Luciano Pavarotti + Lionel Richie: The Magic Of Love
Queen + Zucchero: We Are The Champions
Luciano Pavarotti + Eric Clapton: Holy Mother
Deep Purple: Smoke On The Water (znovu)
Finále: árie z La Traviata

Do Itálie jsme se dostávali poněkud komplikovaně - jeli jsme autem do Frankfurtu, odkud jsme letěli letadlem do Forli, což je pár desítek kilometrů od Modeny. Naštěstí mám dost známých, kteří nám zdarma zajistili dopravu do Modeny i poté pohyb v rámci města. Bydleli jsme v malém penzionu na krásném kopci, odkud byl pěkný výhled do dalekého okolí. Za 15 euro za osobu na noc fakt výborná volba.

Dorazili jsme v pondělí odpoledne a hned jsme se šli podívat na zvukovou zkoušku. Italové, které znám ze světa Queen, nás informovali o zvukové zkoušce, která proběhla den předtím - vypadalo to poměrně slibně. Nebylo sice možné dostat se přímo na stadión, ale u brány bylo slyšet skoro všechno a byla i vidět velkoplošná obrazovka, kam se zkouška promítala. Zajímala nás jenom zkouška Queen, takže jsme si zhruba spočítali, kdy začne a šli se něčeho nadlábnout. Když jsme se vrátili, tak už zdálky jsme slyšeli Too Much Love Will Kill You, no prostě jsmě přišli trochu pozdě. TMLWKY byl duet Briana s Pavarottim (Roger bicí) a moc se nám líbil. Brian byl hlasově ve formě, Pavarotti zpíval italsky s malinko pozměněnou melodií a Roger byl plný elánu. TMLWKY se z nějakého důvodu zkoušela třikrát, následovala We Are The Champions dvakrát. Pak přišlo Radio Ga Ga (Roger samozřejmě zpíval). Následně začalo hustě pršet, takže zkouška byla na chvíli přerušena. Završila to po chvíli We Will Rock You (Brian vokály i kytara).

Pak jsme vytušili konec, tak jsme se auty urychleně přesunuli do hotelu v Bologni, kde Brian s Rogerem bydleli. Tam jsme trpělivě čekali asi do půl jedné (zkouška končila v deset, ale Brian i Roger se bohužel jeli napřed někam najíst). Jako první dorazil v luxusním šedém mercedesu Brian. Skoro všichni se na něj okamžitě vrhli a začali mu sdělovat, jak ho milují atd., no fakt jsem se styděl. Já blbec tam trpělivě a pokorně čekal u schodů, až se k nám prodere. Nechal jsem si podepsat vstupenky (moji + Alexovo) a víc už fakt nešlo, ještě jsem mu v poslední chvíli vrazil papír s nějakými informacemi o jeho koncertech z mých webových stránek... chudák poděkoval, aniž by vůbec věděl za co :-)

Asi po další půlhodině přijel v dlouhé limuzíně se záclonkami Roger. Ten se podle očekávání zachoval jako "hvězda", dal jeden autogram a šel bez dalšího rozhlížení do hotelu. Částečnou omluvou mu budiž to, že s sebou táhnul svojí dceru (jméno si nepamatuju, ale mohlo jí být tak devět let). Chvíli po něm přišel pěšky další člověk, kterého bych si normálně ani nevšimnul, pak ale to nějaký Ital zkusil: "Jim Beach?" a Jim se ohlédl a přitakal. Viděl jsem ho relativně nedávno, ale vůbec jsem ho nepoznal, šéf Queen Productions stárne fakt rychle. Všichni Italové, kteří do té doby na něj nadávali, najednou změkli a žádali autogram :-) Zkoušel jsem se k němu dostat, abych se ho optal, kdy konečně vyjde antologie Queen, ale už to nešlo, taky pospíchal do hotelu. Pak jsme to zabalili i my (někteří ještě čekali na Bona z U2) a do postele se dostali ve tři ráno.

Další den jsme rovnou jeli na koncert. Trošku to zkrátím - před branami jsme čekali od jedné hodiny odpoledne, na stadión nás pustili po šesté a koncert trval od devíti do jedné do rána. Téměř přesně 12 hodin na nohou - v horku na přímém slunci, bez jídla, částečně bez pití (nějaké pití jsme měli, ale nechtěli jsme to přehánět - možnosti odskočit si na toaletu jsou uprostřed davu nulové). Měli jsme toho fakt plné zuby.

Koncert se přenášel naživo v televizi i v rádiu, takže se muselo začít přesně. Moderátorka to uvedla (řekla, proč se koncert koná a kam se mají posílat peníze pro irácké uprchlíky), pak začala z reproduktorů dunět We Will Rock You (intro) a slavnostním tunelem uprostřed pódia přišli za velkých ovací Brian s Rogerem. Ideální zahájení koncertu ("Queen Will Rock You" bylo takovým nepsaným mottem koncertu - i znělka pro reklamu byla WWRY). V publiku přišla velká většina lidí na Queeny (zbytek přišel na Bona z U2), takže atmosféra byla parádní. Roger za bicími, Brian kytara a zpěv (všechny tři sloky) a už to jelo - první sloka, druhá sloka, kytarové sólo, krátké sólo na bicí, třetí sloka a finále (typická verze za poslední dva roky - viz Hall Of Fame nebo koncerty SAS Bandu). Kluci byli ve formě, Roger do toho mlátil jak zamlada a Brian si užíval každou sekundu na pódiu.

Pak přišli na řadu další. Ricky Martin se dočkal spíš bučení a já jsem jeho dvě (?) skladby využil pro vlastní exhibici - nad našimi hlavami jezdila kamera (klasické snímání publika shora), takže jsem pokaždé do ní zamával svoji červenou šálou Queen, která byla zakoupena jedním mým známým na koncertu Queen v Rotterdamu koncem 70. let. Většinou to byly záběry z dálky, ale několikrát i hodně zblízka, takže doufám, že při vystoupení Rickyho byly kromě šály dobře vidět i moje zdvižené prostředníčky. Následovali další - Eric Clapton (výborný kytarista, byl přivítán vřele), Bono (měl druhé nejlepší přivítání hned po Queenech, ale já ho nemám rád, je to už víc politik než muzikant). Taky Deep Purple se svojí Smoke On The Water - byli ve formě, skladba měla fakt šťávu, sklidili aplaus. Většina zpěváků vystřihla duet s Pavarottim (Bono, Andrea Bocelli apod.). Bocelli se zdál být oblíbenější než Pavarotti; je to lepší zpěvák a kvůli své slepotě chudák vždycky vypadá tak nějak skromně.

Po nějaké hodině a třičtvrtě přišli na řadu opět "Queen" ve složení Brian May, Roger Taylor, Spike Edney, Jamie Moses, Neil Murray a Fabba Girls. V podstatě taková kombinace Queen, Brian May Bandu a SAS Bandu. Teď hráli Radio Ga Ga (Roger vokály, na bicích byl tuším Keith Prior. Při refrénu samozřejmě bez váhání tleskali všichni. Nebyla to kompletní skladba, ale byla delší než na Jubilee. Končilo to klasicky - "someone still loves yooooouuuuu - loooooveeees - yooooouuuuuu", Roger vyhodí tamburínu, chytne ji a skončí se. Následovala Too Much Love Will Kill You - překrásný duet s Pavarottim. Bohužel reproduktory při celém koncertu nebyly příliš nahlas, takže jsem slyšel spíš zpívání publika než Briana. Při každé volné chvilce stadion skandoval "Brian, Brian" a Pavarotti vypadal příjemně překvapen takovou reakcí a skoro se Brianovi ukláněl po skončení duetu.

Následovaly další skladby, teď už se to ale nechutně drobilo. Pořád nějaká pauza na reklamu, pak čtvrthodinové povídání o Iráku, pak zase reklama atd. Neskutečná nuda. Liza Minelli naštěstí nezpívala, protože si zlomila nohu, takže jenom povídala něco z videoobrazovky. Zdála se nějaká nametená - pořád něco blábolila, pak jí upadlo sluchátko, takže nějak ztratila nit... no oddechli jsme si, když skončila. Taky hrála nějaká mexická skupina Mana, ti byli docela dobří. Pak nějaká zpěvačka Laura - no byla to super kočka, ale všichni jsme byli už tak utahaní, že jsme ji moc nevnímali.

Grand finále mělo podobu tří skladeb. Napřed We Are The Champions - Spike začal na klavíru hrát intro, ale Brian si ještě kytaru nebral. Vzal mikrofon a začal něco povídat... něco jako "Máme tu malý problém - kdo by vlastně měl tuhle skladbu zpívat? A vůbec, co kdyby ji zpíval Zucchero? Co myslíte?" Bylo to samozřejmě připravené, Zucchero byl pro tuto skladbu určen. Zucchero se pomalu přisunul ze zákulisí (Spike už brněla ruka, jak pořád na klavíru hrál dokola intro) a zazpíval první sloku, pak to přebral Brian. Všichni vypadali strašně spokojeně, posledních půl minuty byl na velkoplošné obrazovce prakticky nepřetržitý záběr na Rogera, jak se směje od ucha k uchu a řeže do bicích jak ďábel. Ke konci skladby se těsně nad nás opět přesunula kamera, tak jsem si dal se svou šálou Queen opět záležet, abychom byli na DVD dobře vidět.

Po Champions následovala ještě jedna verze Smoke On The Water v podání Deep Purple, protože údajně první natáčení se nepovedlo, tak ji museli zahrát ještě jednou. To nám nevadilo, tuhle skladbu mám moc rád. Koncert završila nějaká italská skladba, při které se na pódiu sešli úplně všichni, Brian dokonce zazpíval pár slov, což vzbudilo až nekriticky příznivý ohlas v publiku.

Další den jsme se vraceli domů, cesta vypadala poměrně příznivě (kromě velké zácpy na dálnici u Frankfurtu) - až na závěr. Ten vám prostě musím převyprávět. Alex řídil a já jsem navigoval. Jasně, nejsem zrovna znalec mapy, což se projevilo, když jsme asi pošesté projížděli tím samým městem Amberg. Jenže fakt byla tma jako v pytli a německé dopravní značení je na dvě věci. To by ještě bylo docela normální (viz naše cesta s Akádou na Bejart Ballet vloni). Jenže nám začala docházet nafta a to dost akutně. V podstatě už jsme asi čtyřicet kilometrů jeli se svítící, resp. blikající kontrolkou, ručička už neměla kam klesnout a věděli jsme, že těch 25 kilometrů k hranicím prostě nedojedeme. Takže jsme dojeli do nejbližšího (jediného) městečka, kde jsme doufali v benzínovou pumpu (jak víte, velká většina pump v Neměcku zavírá někdy kolem desáté večer). Pumpu jsme nenašli, zato po dlouhém hledání známek života narazili na mírně přiopilého traktoristu. Alex i já umíme německy zhruba stejně blbě, tak jsme mu chvíli pracně vysvětlovali, co potřebujeme. Traktorista pochopil a zavedl nás k jediné fungující pumpě široko daleko - která byla na embosované platební karty. Alex měl svoji Visa kartu s sebou (zůstatek na ní okolo sto padesáti korun), nicméně kartu automat odmítnul. Aby to nebylo všechno, tak mu při vystupování upadl jeho batoh, rozbila se voda po holení a částečně vylila do auta a částečně do obsahu batohu. Neskutečný smrad. Když řeknu, že jsme museli zdálky vypadat jako dva buzeranti, tak nebudu přehánět. Naštěstí traktorista dostal spásný nápad. Zavedl nás k nějakému statku, tam byl takový velký barel s hadicí a 50 litrů toho obsahu nám nalil do nádrže. Tvrdil, že to je určitě nafta, tak jsme mu museli věřit. Nic za to nechtěl, tak jsem mu vrazil aspoň petieurovku - díky němu jsme nejen dojeli úspěšně na hranice, ale prakticky zdarma načepovali plnou nádrž. Neskutečná náhoda.

Když to shrnu - celá čtyřdenní cesta do Itálie včetně ubytování, jídla, pití apod. nás vyšla na něco přes tři tisíce korun. Viděli jsme Briana i Rogera, potěšilo nás, že kluci jsou ve formě, Brian nám podepsal vstupenky - co víc si přát? Snad bude další podobná akce příště nekdy blíž a snad nebudu zase muset čekat další dva roky, abych viděl svoje oblíbence.

Doslov webmastera [2009]

  • Opět je třeba to brát s rezervou - zas tak skvělý výkon kluci nepodali, i když Too Much Love Will Kill You byla opravdu výborná. A kde jinde vidíte za 16 euro Queen, Deep Purple, Bona, Erica Claptona, Rickyho Martina, Lionela Ritchieho a další?
  • Prosím vás, řekněte mi někdo, proč jsem tehdy nosil vlasy do takové přiblblé vlny? Ach jo. Na všech fotkách vypadám jako idiot :-)

Bez mého svolení prosím nepublikujte fotky z tohoto webu nikde jinde. Děkuji :-)