QUEEN - cesty českého fanouška

blog fanouška rockové legendy cestujícího po Evropě za svou oblíbenou kapelou

Úvodní slovo

Narodil jsem se koncem 70. let a především z důvodu věku jsem tedy už nemohl stihnout Queen ve své původní sestavě. Fanouškem jsem se stal paradoxně v roce 1992 (tzn. pár měsíců po smrti Freddieho Mercuryho), byla to tedy spíše shoda náhod, ale mým prvním zážitkem tedy bylo sledování přímého přenosu Tribute To Freddie Mercury (20.04.1992). Další roky jsem byl spíš běžným fanouškem a doplňoval si postupně sbírku CD.

V roce 1997 jsem se poprvé dostal k internetu a začal vytvářet jeden ze tří tehdejších českých webů o Queen ("Královna Rocku - Queen Of Rock"). Rok poté jsem se procházel po plzeňském náměstí a ke svému úžasu uviděl plakát oznamující koncert Briana Maye v Praze v říjnu 1998. Chvíli jsem váhal, protože 550 Kč za lístek nebylo tehdy pro čerstvého VŠ studenta tak málo, ale zvědavost zvítězila a tento koncert z turné k albu Another World se tedy stal mým prvním "osobním" setkáním se členem Queen. V té době jsem z toho byl naprosto odvařený na několik dalších týdnů či měsíců a možná i to přispělo k tomu, že jsem se stal sběratelem. Zaměřil jsem se čistě na turné a v dalších letech se mi podařilo vybudovat jednu z největších světových sbírek audionahrávek, vstupenek a programů Queen. Relativně mi přála doba, začínaly CD-R, končily kazety, na světě bylo spousta lidí ochotných měnit nahrávky a taktéž různá "memorabilia" stála zlomek dnešních cen. Výměny bootlegů naopak stály obrovské peníze, ale sbírka mě následně v roce 2002 inspirovala k vytvoření webu QueenConcerts, který dlouhodobě byl (a asi stále je) jedním z pěti nejnavštěvovanějších webů o Queen na světě a čerpá z něj informace několik knih o Queen či dokonce oficiální web kapely.

Od roku 1998 se tedy snažím v rámci svých možností i rozpočtu navštívit co nejvíc koncertů Queen (či jednotlivých členů). Aktuálně (2017) už téměř atakuju padesátku akcí po celé Evropě. Nejde úplně o to jet slepě na každou akci, některé si jsou samozřejmě podobné jako vejce vejci, ale díky dobré a časově tolerantní práci mi v tom nic nebrání a vždycky je lepší vidět "zbytečný" koncert než později litovat, že jsem někam nejel. Na tomto blogu si tedy můžete přečíst mé zážitky z koncertů Queen v posledních cca 20 letech. Texty jsem psal vždy autenticky hned krátce po koncertu, proto omluvte místy až pubertální naivitu některých starších příspěvků. Zároveň bych chtěl tohoto prostoru využít k upřesnění některých dotazů, které se vytrvale opakují a některé mi už lezou na nervy :-)

Jak je možné se setkat se členy kapely?

Čím je kapela slavnější, tím je to obtížnější. Členové Queen naštěstí obvykle nemají manýry některých jiných celebrit, proto to není zas tak nereálné. Seřadil jsem varianty podle pravděpodobnosti:

  • u hotelu - nejpravděpodobnější varianta, která ale vyžaduje tři naprosto nutné předpoklady. Za prvé - je nutné zjistit hotel. Zde poslouží tipy od kamarádů z daného města nebo jednoduše vytipování nejluxusnějších hotelů ve městě a hledání zaparkovaných limuzín. Za druhé - informaci by nemělo znát znát více než 10-15 lidí, jinak k setkání téměř jistě nedojde. Žádný hudebník netouží po tlačenici s třicítkou fanoušků. Ukázkově to bylo vidět v Praze 2015, kdy informaci o hotelu někdo hloupě (a zlomyslně) pustil ven a podepisovačka s Rogerem se následně nekonala. A třetí podmínka - kapela musí být v dobré náladě. V opačném případě je vždycky varianta jak opustit hotel nepozorovaně zadním vchodem či z garáže. Stává se relativně málo často, ale stane se.
  • na letišti - terminál je často VIP, ale dá se na něj dostat buď relativně volně (Praha - spíš při odletu) nebo nějakou fintou (Milán). Je pochopitelně nutné znát čas příletu či odletu, který ale jde i tipnout, vyhledat na webu letiště či se tam přímo informovat telefonicky.
  • ve městě - malá šance a největší pravděpodobnost naštvání hudebníka. Brian občas má touhy poznat krásy daného města, ale málokdy si přeje být obtěžován. Můžete dostat podpis nebo taky velmi chladnou zápornou odpověď.
  • u haly - téměř nulová šance. Hudebníci přijíždějí v limuzínách do garáží/backstage a stejným způsobem po koncertu odjíždějí. Šance je tedy jedině u menších koncertů nebo tam, kde musí auto čekat někde venku. Opět platí základní pravidlo, že pět lidí může podpis dostat, třicítka ne (výjimkou budiž nedávné turné s Kerry Ellis, kdy byl Brian až na výjimky maximálně ochotný a podepsal se skutečně každému čekajícímu člověku).

Vše výše uvedené platí samozřejmě jak pro podpisy, tak pro fotku či pokec. Obecně platí, že třeba Brian velmi rád prohodí pár slov či si podá ruku (daleko raději se ženami), v případě podpisů už moc nadšený není (spousta lidí je prodává na ebay), u fotografií to závisí čistě na času, ale v poslední době (2017) už ho selfie nebaví. Dvě minuty zdržení obětuje skoro vždy, deset minut určitě čekat nebude. Stejně tak není prostor na nějakou smysluplnější konverzaci, jedná se spíš o zdvořilosti.

Za dvacet let navštěvování koncertů se mi oba ze stávajících členů Queen podařilo potkat mnohokrát, počet setkání jde řádově do desítek. Ani jedno setkání nebylo přes žádnou známost či akreditaci, vždy se jednalo o komplexní proces, který zahrnoval spoustu času, čekání, získávání informací atd. Setkání se povedlo v nadpoloviční většině případů, kdy jsem se o něj pokusil, nicméně taky se mi párkrát povedlo, že jsem do dvou do rána mrznul u špatného hotelu. To je prostě riziko a bez vystoupení z komfortní zóny to nejde.

Občas mi někdo nesmyslně vyčítá, že jsem někomu nedal echo nebo mu zamlčel nějakou informaci. Vždycky se řídím zásadním pravidlem: (1.) získat setkání/fotku pro sebe, (2.) pak poradit přátelům, kam mají kdy zajít. Nikdy si informaci nenechám sobecky pro sebe a už vůbec bych za takovou informaci nic nechtěl, ale zároveň nikdy neohrozím svůj vlastní lov tím, že bych informaci vykecal skupině lidí, díky které by pak k setkání vůbec nedošlo. Je to jediný správný a léty prověřený způsob jednání ;-)

Jak je možné získat paličku, setlist, šestipenci, trsátko a další?

Naprosto základní odpověď na tuto otázku je MUSÍTE SI O TO ŘÍCT! Kolikrát se mě někdo zeptá "jé, jak se ti podařilo získat setlist/paličku" a já už na to začínám být alergický. Šli jste za technikem a poprosili? Ne? Tak vidíte. Je to fakt takhle jednoduché. Stačí oslovit správného člověka a být dostatečně zdvořilý. Pak je šance opět výrazně nadpoloviční. Velkou výhodu mají opět ženy, ideálně mladé a hezké :-)

Jak se dá získat audionahrávka z koncertu XY?

V 90. letech jsme kopírovali a posílali kazety či cédéčka. Poštovné vyšlo třeba na dvě stovky, médium na padesát korun, několik se jich při kopírování zničilo... sehnat třeba čtyři koncertní nahrávky znamenalo pětistovku nákladů, zabitý celý den a následně dva týdny čekání. Díky získaným kontaktům se ale po čase člověk dostal k nahrávkám, které běžně dostupné nejsou a nikdy nebudou. Stálo to patnáct let úsilí a nepočítaně investic. Dneska je často dvacetiletý klučina vzteklý, že se mu přes torrenty nepodařilo zdarma stáhnout víc jak stovku koncertů a rozčiluje se, že mu zdarma nepošlu stoprvní. Tohle asi nepotřebuje komentář. Aby člověk něco získal, musí do toho taky něco investovat. Většina "nových" fanoušků tohle nikdy nepochopí.

Co nahrávání na koncertech obecně?

Mimořádně sporná věc (a pochopitelně nepovolená, byť prakticky nepostižitelná). Všichni by tak nějak chtěli mít nahrávku, ale málokdo je ochotný pro to něco udělat. Hodně pochopitelně záleží na technických možnostech každého. Asi bych to rozdělil takto:

  • audiorekordér s externími mikrofony - relativně nejjednodušší věc s minimálním rizikem. Pokud se podaří rekordér pronést, je v podstatě nemožné, aby si ochranka všimla mikrofonů a tento způsob nahrávání navíc nijak nepřekáží autorovi nahrávky (nemusí nic držet) ani ostatním. Nikdo si ničeho nevšimne a vznikne fajn vzpomínka.
  • video s použitím videokamery či kvalitního foťáku - sporná věc. Je problematické takovou výbavu dostat na koncert (byť se mi to zatím vždy podařilo), je ještě těžší nahrávat bez povšimnutí ochranky (může skončit vyvedením z koncertu) a může být těžké nepřekážet ostatním. Osobně provádím takový způsob natáčení, abych nikomu nepřekážel, to považuju za základ. Nicméně natáčím pouze v případě sezení (na stání to moc nejde a koncert si chci užít).
  • natáčení mobilem - osobně jsem silně proti tomu, kvalita v 90% nestojí za nic a deset lidí za vámi nevidí. K tomu se přidává fakt, že troubové natáčí na výšku, nesmyslně zapínají blesk, případně u toho skáčou a pak se záznam skutečně dá rovnou vyhodit. Já vyznávám zásadu, že člověk nesmí překážet ostatním a výsledek musí za něco stát. U mobilů tomu tak většinou není.

Tři největší zážitky?

  • 24.11.2001 Londýn - v podstatě první společný minikoncert Briana a Rogera. Jejich hostování na koncertu SAS Bandu nebylo vůbec jisté a o to větší byly emoce, když se to povedlo.
  • 28.03.2005 Londýn - první koncert turné s Paulem Rodgersem. Instrumentálně asi dost chybek, ale komu to vadilo? Queen byli zpátky na pódiu po 19 letech! :-)
  • jakýkoliv aktuálně poslední koncert - protože žádný další už vzhledem ke věku obou pánů nemusí nikdy přijít...